Příběh Titaniku, příběh, kdy nadšení a zájem k vysílání zachraňovala životy.

Všichni známe loď Titanik a její telegrafisty, jmenovali se Jack Phillips a Harold Bride. Ovšem radista z lodi Carpathia, Harold Thomas Cottam, byl právě tou klíčovou osobou, která se postarala o to, že loď Carpathia vyrazila a dorazila k trosečníkům Titaniku. Vše se odehrálo tak, že radista Cottam se již chystal ke spánku po denní službě, nicméně pro zapálení pro svou práci, stále nechal radiostanici zapnutou a sledoval rádiový provoz. Díky tomu zaslechl volání radistů Titaniku o pomoc. Kdyby vypnul radiostanici jen o minutu dříve, lidských obětí by bylo mnohem více. Loď Carpathia byla totiž v oblasti nejblíže katastrofy a dorazila na místo neštěstí jako první a vyzvedla ze záchranných člunů všechny přeživší trosečníky a poskytla jim první pomoc. Více informací se dozvíte na  http://www.titanicworld.cz/posadka/telegrafiste.html.

Příběh vzducholodi ITALIA, Giuseppe Biagi a Nikolaj Schmidt, protagonisté záchrany životů.

Nikolaj Schmidt, ruský radioamatér ve vesnici Vochma v Kostromské oblasti a na druhé straně italský radista vzducholodě Italia Giuseppe Biagi, ztracen na ledové kře u Špicberk. Nikolaj 2. června 1928 zaslechl na svém, vlastnoručně postaveném příjímači, volání SOS Italia. Nikolaj toto vysílání nebral na lehkou váhu a po poradě se svým přítelem Smirnovem zaslali telegram do Moskvy, kde informaci předali na italskou ambasádu. Následně se rozjela velká záchranná akce.

Nejprve letecky, dokonce se letci Lundborgovi podařilo na místě přistát a odvézt zraněného Nobileho, bohužel při návratu pro další trosečníky sám havaroval a musel být zachraňován. Trosečníkům pak byly letecky shazovány zásoby pro další přežití. Jediná možná záchrana byla po moři a na záchrannou akci se vydal sovětský ledoborec Krasin, loď schopná se probíjet ledem silnějším než jeden metr. Ač počasí bylo velmi nepříznivé, ledoborec Krasin plul dnem i nocí, nikdo z posádky neodpočíval a 12. července 1928 dorazil k trosečníkům.

Volání SOS znělo:

SOS Italia. Nobile. Sui ghiacci presso l’isola di Foyn, nord-est Spitzbergen, latitudine 80°37’, longitudine 26°50’ est di
Greenwich. Impossibile muoversi mancando di slitte e avendo due feriti. Dirigibile perduto in altra località. Rispondere via IDO 32.

Nobileho expedice na severní pól vzducholodí Italia se účastnil také náš český vědec František Běhounek, který byl mezi zachráněnými. Nehoda se stala 25. května 1928, tedy trosečníci museli přežít na ledové kře neuvěřitelných 48 dní.

Záchranné akce se zúčastnil i legendární polárník Roald Amundsen, který však při akci zahynul v letounu Latham 47.

Záchrana Nobileho výprava byla jednou z vůbec největších záchranných akcí v historii polárních výprav. Snažili se pomoc tyto státy: Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Norsko, SSSR a Švédsko. Poskytli především lodě, letadla i záchranáře.

Celkem si havárie vzducholodi a následné záchranné akce vyžádali 17 životů. Osm členů posádky: Vincenzo Pomella, Finn Malmgren, Renato Alessandrini, Ettore Arduino, Attilio Caratti, Aldo Pontremoli, Ugo Lago a Calisto Ciocca.

Šest obětí tvořila posádka letadla Latham 47: Roald Amundsen, Rene Guilbaud, Gilbert Brazy, Albert de Cuverville, Leif Dietrichson a Emile Valette.

Při návratu z pátrací akce do Itálie havaroval italský letoun Marina II, který v silné bouři při nízkém letu zavadil o dráty vysokého napětí a zřítil se: Luigi Penzo, Tullio Crosio a Giuseppe della Gatta.

Nikolaj Reingoldovič Schmidt, radioamatér, který zachytil volání SOS z Italie, skončil tragicky. V prosinci 1941 u něj bylo nalezeno vysílací vybavení (za války zakázáno) a byl obviněn z protisovětské agitace a údajné špionáže. V roce 1942 byl popraven zastřelením. V roce 1982 pak byl rehabilitován.

Radiostanice, kterou Giuseppe Biaggi použil k vysílání a která jim beze sporu zachránila život, neměla na palubě Italie vůbec být. Biaggi ji na vzducholoď přinesl jako náhradní. Generál Nobile mu však nařídil odebrat ji ze vzducholodi z důvodu snížení zátěže. Vysílačka včetně baterií byla velmi těžká. A to byl i důvod, že Biaggi se s ní už nechtěl lopotit a vysílačka tak na palubě vzducholodi zůstala.

Vzdálenost mezi Biaggim a Schmidtem byla přibližně 2500 km.

SSSR, které přistoupilo k záchranným akcem velmi zodpovědně a s plným nasazením, rozhodovalo o nasazení ledoborců od samého začátku. Jednalo se o princip loď + průzkumné letadlo. Ledoborec připluje do oblasti, zakotví a bude proveden letecký průzkum oblasti. Pak se přesune dál a tak dále. Jako první byl vypraven ledoborec Malygin. Brzy však bylo jasné, že vzhledem k síle ledu (2 a více metrů), bude potřeba ledoborce silnějšího. Vedení záchranných akcí v Moskvě pak uvažovalo o ledoborci Krasin a Lenin. Nakonec byl vybrán ledoborec Krasin. K "červenému stanu" tak pluli ledoborci dva. Díky sovětským pilotům (náhodě a jejich bdělosti) byla zachráněna i malá skupina trosečníků (Zappi a Mariano, Malgrem již s nimi nebyl), která se vydala po několika dnech po nehodě na pochod k pevnině. O těžkosti prostupu ledoborce ledovým polem svědčí i to, jakým vážným poškozením lodě v průběhu plavby museli námořníci čelit. 

Nakonec zde chci zdůraznit důležitost radiového spojení při záchraně trosečníků. Vše nejlépe popsal sám generál Nobile ve své knize Křídla nad Pólem. Poloha trosečníků se neustále měnila. Kra, na které uvízly, byla unášena jak větrem, tak mořským proudem. Bylo důležité vysílat neustále údaje o své poloze. I tak letadla, která shazovala zásoby pro trosečníky, měla velké problémy s orientací. Nejinak tomu bylo s ledoborcem Krasinem. Nebýt radiostanice, ledoborec by trosečníky minul círka o deset km. Trosečníci, kteří ledoborec Krasin viděli, předali radiostanicí informaci o vzájemné poloze trosečníků a ledoborce. Během několika chvil Krasin změnil kurz a za 2 hodiny "zaparkoval" 100 m od stanu trosečníků. A byli zachráněni.

A aby toho nebylo málo, došlo 24. července 1928 k další události. Ledoborec Krasin, vracející se ze záchrany trosečníků vzducholodě Italia, zaslechl nouzové volání SOS lodě Monte Cervantes s 1800 pasažéry na palubě. Loď narazila na ledovec a vznikla trhlina v délce asi 3 m pod čarou ponoru. Krasin, který se nacházel 80 mil od místa neštěstí, se vydal na pomoc. Sověti loď Monte Cervantes opravili a již 29.července 1928 loď Monte Cervantes mohla pokračovat v plavbě.